Od roku devadesátých let lze za standardní léčbu pro pacienty mladší 65 (70) let v dobrém celkovém stavu považovat léčebné protokoly, které obsahují 3 až 5 cyklů klasické indukční chemoterapie a které jsou následně zakončeny vysokodávkovanou chemoterapií s autologní transplantací kostní dřeně nebo kmenových krvetvorných buněk získaných z periferní krve.
Za optimální indukční chemoterapii před autologní transplantací se považuje chemoterapie VAD (vincristin, adriamycin a dexametazon), která výrazně nepoškozuje kmenové hematopoetické buňky a umožňuje jejich úspěšný sběr v množství dostačujícím pro několik autologních transplantací. Tyto léčebné protokoly dosahují lepších výsledků než dříve používaná konvenční chemoterapie.
Léčebné protokoly obsahující indukční chemoterapii, zakončené alogenní transplantací kostní dřeně, jsou stále zatížené vysokou mortalitou. Dle údajů Evropského transplantačního registru z roku 2000 v letech 1983-1993 činila časná, léčbou indukovaná mortalita 30 % a celková 50 %. V letech 1994-1998 poklesla časná mortalita na 20 % a celková na 30 %.
Medián přežití alogenně transplantovaných pacientů však stále není delší nežli medián přežití autologně transplantovaných v důsledku podstatně vyšší mortality po alogenní nežli po autologní transplantaci, která se pohybuje kolem 3 %. Důležitý je však poznatek, že délka remisí u pacientů přeživších první rok po alogenní transplantaci je zřetelně delší než po autologní transplantaci.
Na základě těchto údajů je alogenní transplantace považována za vhodnou pro vybrané pacienty s časně relabující chorobou, nikoliv pro nově diagnostikované nemocné.
Otázka je, zda je eticky správné nabídnout alogenní transplantaci jako léčbu volby každému mladému pacientovi, který má vhodného dárce. Při současných rizicích alogenní transplantace a dlouhodobých komplikacích plynoucích z dlouhodobé imunosuprese či reakce štěpu proti hostiteli, je časné provedení alogenní transplantace považováno za vhodné u pacientů s jednoznačně vyjádřenými nepříznivými prognostickými faktory (delece chromozomu 13 a koncentrace beta2- mikroglobulinu nad 4 mg/l při fyziologické koncentraci kreatininu).
